středa 5. července 2017

O lásce a jiných běsech

Začalo léto a já se pořád nemůžu nějak dostat k psaní blogu. Poslední dobou je toho tak moc k žití, že veškerou svou kapacitu vyčerpám v reálném světě a k počítači usedám opravdu jen plnit pracovní povinnosti. Přemýšlela jsem, kdy se to zlomilo, a uvědomila jsem si, že už to bude rok. Rok, co se můj život poněkud otočil naruby a já začala zase chodit ven, sportovat, víc se bavit s lidmi a víc vylézat z mé bezpečné a tmavé ulity. 
Měla jsem tolik plánů, co chci psát a o čem vám povídat. Ale pak jsem je někomu popovídala nahlas a oni už se pro blog staly tak nějak nedůležité, nezajímavé a snad i nudné. Naučila jsem se nějak šetřit se slovy. Ale jednu výhodu to má. Dívám se ještě víc kolem sebe, všímám si detailů, které mě baví. A čím méně mluvím, tím víc poslouchám, a to je někdy opravdu super. Dozvídám se spoustu nových věcí a některé z nich jsou třeba i nedůležité a úplně k ničemu, ale pořád to jsou informace, po kterých budu asi vždycky hladová.
V červnu jsem oslavila narozeniny. Sice to ještě nejsou kulaté narozeniny, začínající trojkou, ale už se k nim pomalu a jistě blížím, a tak mám nějak potřebu hodnotit svůj život, přemýšlet, rozjímat a zjišťovat, jestli to, co dělám je správné, jestli chci zůstávat na místě nebo něco ve svém životě změnit. A musím říct, že tyhle myšlenky, které se mi poslední dobou honí hlavou nejsou nic lehkého a příjemného. Obzvlášť, když letní večery a noci jsou tak dlouhé a člověk nemůže spát, nechce se mu číst a jen tak se dívá do stropu a v hlavě mu zní chytré poučky, rady a možnosti, co a jak dělat.
Ve skutečnosti se však všechny tyto tvrzení shodují v jednom. Nejvíc v životě je prý Láska. A co to ta láska je? Řekne mi to někdo, vysvětlí mi to? A mám i já tu lásku? Jak ji poznám, jak ji ucítím a kde všude ji najdu? Občas mám totiž pocit, že se v tom ztrácím. Že láska vlastně v mém životě je a zároveň i není. Mám pocit, že se ve vztazích pohybuju na velmi tenkém ledě, balancuji na okraji a nejsem úplně tak vhodný člověk pro dlouhodobý vztah. Nedokážu se dát celá, a tak jak by si to protějšek představoval. Anebo možná ano, ale musím mít vedle sebe protějšek, který mě bude neustále stimulovat, budu s ním růst a naše společná cesta někam povede. Poslední dobou mám pocit, že ty cesty, po kterých momentálně jdu jsou nějak zamotané a všechno mi přijde složité. Přitom já sama s oblibou říkám, že složité si to děláme my sami. 
Pořád mě přitahuje duchovní růst a vzdělávání tímto směrem. Mám sto chutí sebrat se a odjet do cizí země, třeba jíst, meditovat a milovat?...Byli jsme už na letní dovolené v předtermínu, byla nás celá partička, bylo to super, ale nějak jsem nestihla všechno, co jsem chtěla. Dopsat koncept další knihy, kreslit si a malovat, přečíst alespoň tři knihy, užít si romantickou procházku po pláži nebo zažít jakékoliv dobrodružství. Nestíhám a moc dobře vím, že to není nedostatkem času, ale určením si priorit, a o to hůře se mi to přiznává. I když jsem si na zahradě postavila nebo spíš začala akupresurní cestičku, tak z té mé plánované, vysněné a příjemné cesty nějak scházím. Mám silný pocit, že si to zase vesele plavu proti proudu a jsem připravena, a možná dokonce i natěšena na kdejaké žraločí kousnutí. Nevím, co bude dál, ale jsem si jistá, že to, co se teď děje, tak zásadně nabourává a překopává můj život i životy spolucestujícím a kolemjdoucích.
Potřebovala bych zase zmáčknout reset a uchýlit se ideálně do přírody. Koupila jsem si hodinky s krokoměrem a začala chodit. Někde jsem četla, že když vás něco trápí, tak máte nazout boty a chodit a chodit, až dokud se boty neprodřou. A až se prodřou, tak všechno bude zase dobré a tak, jak má být. A tak chodím a čekám, a těším se a čekám na zázrak. Na to, že mě nebo někomu jinému něco dojde a něco se prostě změní. Chodím denně 10 000 kroků, někdy i o pět tisíc víc a cítím se mnohem líp. Dělá mi dobře, když se procházím přírodou, když si nechávám vítr foukat ve vlasech a když dýchám, vnímám a žiju, tak jak chci, přes všechna ale.
Přemýšlela jsem dokonce, že když tak málo píšu, že bych blog smazala, ale pak jsem si uvědomila, že je to kus mého života. Ráda bych opět psala, smála se a vesele přidávala recepty, fotoreporty z narozeninových oslav a další běžně radosti rodinného života. Ale já tak nějak stagnuju a málo fotím, málo spím a většinu času někde strávím s hlavou v pejru. Musím říct, že hodně mi pomáhá kniha od Thomase Moora s názvem Temné noci duše. Mám totiž pocit, že ta má temná noc je alespoň tvořivé období, co se týče povídek, básní a kreseb i obrazů. Navíc si člověk uvědomuje svou lidskost, pomíjivost lidské existence a taky přemýšlí nad tím, jak moc v životě je to právě láska a všechny možné problémy a starosti s ní spojené, to, co nás do této temné noci dostává. Je to celé zdlouhavý a náročný proces, přerod a člověk by se měl opravdu v první řadě naučit milovat sám sebe, a to co dělá a kým je, a až potom jít dál za ruku s někým jiným. Cítím to čím dál víc a občas jsem z toho smutná. Občas jen čekám, jak tohle všechno dopadne...a čas běží, biologické hodiny tikají a každý z nás potřebuje jistoty, zázemí a smysl nejen života, ale i mezilidských vztahů. 
Abych alespoň něčím potěšila svou mírně řečeno rozbitou a rozloženou duši, tak jsem se rozhodla, že budu své myšlenky a činy směřovat taky k něčemu, co mi možná ten smysl pomůže najít. Kromě maximálního ponoření do práce a studijních aktivit a sebevzdělávání jsem se rozhodla, že překonám pár svých strachů. Začnu tím, který mi zabránil v tom, abych se stala doktorkou, i když to byl můj dětský sen odjakživa. Půjdu darovat krev. Už hledám kde, kdy a jak. Těším se, až si na hodinu a půl lehnu a budu se dívat, jak ze mě proudí krev a ta může dát a zachránit někomu jinému život. A můžu to vzít jako malé probuzení z temné noci, něco co má smysl a zároveň je to můj malý a milý masochismus. Překonat sama sebe...to je to, co teď potřebuji nejvíc. Dokázat si, že na to mám a že zvládnu všechno, co si usmyslím.

Jak jste na tom vy a letní prázdniny? Kam plánujete na dovolenou? A co vy a láska? Jak s ní válčíte, jak si ji užíváte a co říkáte na darování krve?

Skládám dílky, abych byla zase celá. Snad jsem žádný dílek neztratila a budu zase úplná.
Zatím však poloviční