neděle 26. února 2017

Šílené dny - co to visí ve vzduchu?

Poslední dny si pluji na vlnách zvláštní melancholie. Nějak nemám chuť ani psát, tedy nic jiného než články do práce. Občas, hlavně v zimě nebo na jaře tady ten pocit mám. Vlastně nemám ráda ani zimu a ani jaro. Potřebuji léto a podzim! Zároveň je toho tolik, co bych chtěla říct, sdělit nebo o tom vyprávět příběh, ale pak si po práci jdu vyčistit hlavu do přírody nebo si jen lehnu a přemýšlím. Nad nesmrtelností brouka, nad tím, co vlastně dělat jinak a líp. Nad tím, co vlastně jeden malý titul ve škole změní, jestli je něco jinak. Pak vždy přijdu jen na to, že spoustu věcí je jinak. A nejvíc jiná jsem já.
Je to tak zvláštní pocit, uvědomit si, jak moc se člověk změnil za pár let, za pár měsíců, za pár týdnů. Šílené dny, které se teď dějí jsou úplně na hlavu. Je to nějaká začarovaná doba. Opět se kruh zmenšuje a lidi i milovaní zvířecí mazlíčci odcházejí. Nezvratné, ale zároveň bolavé a něco, na co se člověk nikdy nepřipraví. Do psího nebe odešel Fredy, můj psí přítel, kterého jsem měla u rodičů. Byl to už starý psí pán, ale i tak jsem věřila, že je se mnou napořád. A samozřejmě si to myslím o dalších mých milovaných dál. Za nepříjemných okolností umřel člověk, který mi učaroval, aniž bych jej poznala a těšila se na naše setkání. A tak bych mohla pokračovat...
Na prvním plese po roce jsem tančila asi dvě hodiny a pak si vykloubila koleno. Člověk by řekl, že tím smůla skončí, ale asi aby byla rovnováha vyrovnána, tak se toho musí dít opravdu co nejvíc. Až by si jeden jen lehl a čekal, až to vše přejde. A ono to někdy pekelně dlouho trvá než to přejde. Nohu spravil týden ležení v posteli a týden chození bez berlí a rehabilitace. Kdo ale spraví nabourané pocity a nepříjemné myšlenky? Je zvláštní, když už mi ani vana a žádné rituály nepomáhají.
A tak jediné, co mi pomáhá ke zlepšení nálady je les, knihovna, vlastně spoustu a spoustu knih. No a pak taky hudba. Hraní na flétnu, hraní na kytaru, na bubny, zpívání a pouštění si písniček. Klidně i těch smutných, melancholických. Co je však zvláštní a opravdu to nemám ráda, je absence slz. Je mi hrozně, je mi smutno a nic se mi nedaří, ale přesto nemůžu brečet. Jen tak sedím a dívám se někam tam před sebe. A pláč nepřichází. Nijak a vůbec. Jakoby se ve mě skládal a čekal, až přijde ve větším záchvěvu. Taky to tak někdy máte? A pak mě dorazí třeba nějaká hloupá reklama, pohlazení po vlasech od člověka, od kterého to nečekáte nebo prostě jen vítr ve vlasech, slunce na nebi a vzpomínka na něco, co už není...
Člověk si pak říká, jak dlouho může taková melancholie trvat. Stýskám si po něčem, co je tak neuchopitelné a není k dispozici, až se sama nad sebou musím smutně usmívat. Chci dopsat knížku, chci dopsat povídku, chci toho dělat tolik, ale pak si řeknu, zda to má vůbec smysl. A musím ten smysl hledat. A víte, jak těžko se někdy takový smysl hledá? A jde ho vůbec najít? Kde, kdy, proč a za kolik? Za jeden úsměv a jedno obejmutí? Tolik moc k zaplacení asi už nemám.
Tak tiše čekám, doufám a přeju si, aby se to změnilo. Aby roztál i ten poslední sníh, aby skončila ta zima uvnitř mě. Aby zase svítilo slunce nejen na nebi. Mám však pocit, že některé změny v životě jsou tak silné, že už to nejde jen tak vrátit a překlenout. A já když se podívám do zrcadla, tak se na mě dívá zcela jiná, nová tvář. Nevím zatím, zda je lepší, uvědomělejší nebo cítí, že ve svém životě potřebuje změnu, nový impuls nebo prostě jen už ta zima trvá příliš dlouho. Ale vím, že na to přijdu, jen aby už nebylo pozdě. Je sice pravda, že ze dna se dá odrazit nejlépe, ale i tak bych se tomu dnu protentokrát raději vyhnula...
Kamarád mi jednou řekl, že občas nejsem jako potok ani řeka, ale přímo celý rybník, jezero, moře, oceán melancholie a že dokážu své okolí nepříjemně nakazit a tím potrápit. A tak doufám, že to bude spíš naopak. Raději potrapte vy mě tím, co se vám povedlo, co všechno je dobře a hezké. A třeba budu moct zase čarovat a vyčaruju jeden malý a nepatrný úsměv...nebo se o to alespoň pokusím...

Co děláte vy, když je vám smutno a svět vám nedává smysl?

Dnes zasmušilá
(a bez podpisu, ale s hudbou)

4 komentáře:

  1. Jejej Míšenko nebuď smutná, to je tím jarem. Já na jaře také pociťuji zhoršení mojí nemoci, spánku a vůbec. Vždy mi pomáhaly lázně! Letos mi nevyšly ale příští rok na jaře bych ráda vyrazila. Myslím na Tebe a posílám pusu!
    Lucinka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Lucinko!:) Asi jo, asi tím jarem a všemi těmi změnami okolo. Jop, to zhoršení spánku a tak, vím úplně o čem mluvíš. Páni, do lázní bych taky někdy chtěla. Tak snad ti příští rok vyjdou. Taky posílám pusu a obejmutí!

      Vymazat
  2. Určite sa netráp, určite to čoskoro prejde a ty budeš zdravá ako rybička či už po fyzickej alebo psychickej stránke. Ja našťastie takéto problémy nemám, no viem sa vcítiť do tvojej kože. U mňa je to zas skôr cez zimu alebo v januári - choroby, nervy, stres a smútok

    OdpovědětVymazat
  3. Momentálně jsem jak v nějakém vakuu. Občas ke mně dolehne radost a v tu chvíli je mi dobře, ale zpětně si ji vlastně neumím vybavit. Jako kdybych se nechala unášet na voru někam po řece. Občas mě polechtá nějaká větvička a někdy mě obří větev smete do peřejí. Jsem teď hodně sama ve škole, protože moje kamarádky často chybějí, a tak se z toho snažím těžit právě pocitem příjemné melancholie. Ale jinak mi to přijde divné. A nepláču, i když bych měla, tak to prostě nejde, ale pak stačí povídka, co nám čte profesorka v hodině, nebo písnička při tančení na plese a já brečím jako želva. A taky mě toho moc nezajímá, proto třeba ani moc nečtu blogy, až na dnešek, kdy jsem sama doma a potřebuji se zaměstnat, protože se bojím...

    OdpovědětVymazat