úterý 3. ledna 2017

6 oblíbených fotografií, které vypráví příběhy

Napadlo vás někdy, proč mají lidi rádi fotografování a fotografie? Já nad tím přemýšlím docela často. Sama za sebe můžu říct, že fotky miluju už od malička. Nejenže jsem ráda fotila sebe, ostatní a všechno kolem, ale také jsem se na fotografie velmi ráda dívala. O tom by mohla povídat babička, která mě neustále viděla vytahovat, přenášet a prohlížet všechna alba pořád dokola.
Fotografie pro mě znamenají vzpomínky, konzervování příjemné chvíle, zážitku, zvláštnosti, kterou vidím a chci si ji uchovat. Fotografie jsou pro mě příběh, který vypráví obrázky. Miluju je skoro stejně jako knihy. Ráda nechávám svou mysl toulat v barevných i černobílých zpodobněních minulosti. Má fantazie pracuje u fotografií na plné obrátky. A tak mě dnes napadlo, že vám ukážu, jak u mě fotografie fungují.

Vybrala jsem šest fotografií, které jsem vyfotila a které mám moc ráda. Ke každé z nich se váže nějaký příběh, nějaká vzpomínka a dokonce mnohdy i vůně. Pojďte se mnou na prohlídku kouskem mého žití a budu ráda, když to stejné vyzkoušíte také. 

1) Není nad fotku, která vypráví voňavý a uvolňující příběh, který rozeznívá mou duši. Prostě a jednoduše vana! To miluju a mohla bych se do ní nakládat klidně denně. Miluju horkou vodu, pěnu, vonné bombičky a olejíčky. Většinou jich nikdy nemám dost! A k mému rituálu ve vaně mi bráška vyrobil úžasný stolík, tak můžu ležet, relaxovat, pít, číst a vlastně můžu ve vaně skoro bydlet. Taky cítíte tu vůní, která prochází všemi smysly? Slyšíte praskající svíčku a už máte jen chuť se položit a nechat všechny starosti odplynout?:)
2) Druhý příběh vypráví opět o mé vášni. Tedy o spojení mých dvou vášní. Jsem knihomol, absolutní a docela bláznivý. Knihu tahám naprosto všude. A víte, kde čtu nejraději? V přírodě, na trávě, tam, kde mi vítr hladí vlasy a slunce hřeje svými paprsky. Na tuhle fotku si vzpomínám a je to jako dnes. Úspěšně jsem složila dost těžkou zkoušku ve škole a měla čas. Sedla jsem si do parku před školu, všude byly lavičky, ale já musela sedět na trávě, natáhla si nohy a nechala na sebe dopadat zvědavé pohledy okolí a kolemjdoucích. Co na tom, že je tento minipark uprostřed zrychleného města a nikdo tu jen tak nesedává...:)

3) Ano, nesmí chybět fotka, vzpomínka, zážitek opravdového ráje na Zemi. Vím přesně, kdy jsem zatoužila po zahradě. Dočetla jsem zrovna knížku Zapomenutá zahrada od Kate Morton a řekla jsem si, že chci taky takové tajuplné místo, kde budu moct pěstovat bylinky, psát knihy, dělat výtvarné kurzy nebo akce s přáteli. A objednávka do vesmíru byla hotová. Stejně jsem za ten necelý týden, kdy přišla vyřízená, byla překvapená a v šoku. Zavřete oči, představte si to ticho, jen občas šumění stromů, chvilkami zpěv ptáků, vůně louky, protože svou zahradu nechávám velmi přirozenou a spíš zdivočelou, stejně jako jsem já. Ach, už aby bylo zase teplo...a pak že nejde milovat místo. Ale jde!:)
4) Věřili byste, že některé fotky vznikají úplně nechtěně a u mě tak trochu náhodou? Sedím si tak v egyptském hotelu a hraju s foťákem. Namířím ho proti slunci a jen tak bezděčně bliknu. Jaké překvapení vidím, když se na fotku podívám. Myslím, že docela ujde. Na obyčejný, vlastně trošku dětský digitální foťák. Navíc vždycky když se na tuto fotku podívám, tak si vzpomenu na tu úžasnou dovolenou, all inclusive služby a vlastně mou poslední opravdovou a velkou dovolenou, kde jsem nemusela vařit, venčit psa a neměla žádné povinnosti. Byla jsem dítě, i když náctileté a mohla ještě volně žít. Tahle fotka voní vodní dýmkou s chutí melounu, egyptskou zmrzlinou, výborným čajem a taky obdivem a neustálými lichotkami, kterých se mi dostalo, když jsem byla zvána egyptskou princeznou, královnou a bohyní. To byly časy...:)

5) Hořkosladkou fotkou a také vzpomínkou je pro mě tato fotografie. Jsou na ní praděděčkovy hodinky. Hodinky, které vypráví pohádku, která je poslední napsaná v mé doufám brzo vycházející knize. Pradědu jsem milovala jako nikoho na světě a prožila s ním velkou část dětství i dospívání. Když odešel, tak s ním odešlo i něco ve mě a já pochopila, že život už nikdy nebude stejný. Jak jsem nedůvěřivá a nikdy jsem neřešila anděly a podobné, tak nyní vím, že on je ten, co za mnou vždy stojí. Je zvláštní, když jsme po letech našly hodinky v šuplíku, tak je stačilo jen natáhnout a oni se zase rozběhly. Jakoby ten něžný, dětský život s milovaným člověkem nikdy neskončil. Dala jsem si je na ruku a ten večer usnula s jejich tikotem, jakoby znovu ta dvě srdce tikala společně. Pak jsem je sundala, vyfotila a uložila do krabičky plné tajemství. Občas se zasním, jdu je pohladit nebo si chvilku zase nechám vyprávět příběh o velkém setkání, které nás zase jednou čeká...
6) Poslední fotka je o mé poslední lásce. Od malička jsem si přála mít vlastní luk a naučit se s ním střílet. První luk, který byl plastový, ale byl! jsem dostala, když mi byly tak tři, čtyři roky a trhaly mi mandle. Za odměnu jsem pak dostala tuto výbavičku a plastové šípy s přísavkovým koncem byly všude. Trvalo to dvacet let než se ke mě dostal můj nynější "miláček". Cítíte tu vůni dřeva? Dlouhý anglický luk, který je vyřezaný z jednoho kusu dřeva, dělaný přímo pro mě na zakázku, jeden jediný kus na světě. Nejraději bych s ním i spala v posteli. Není nic lepšího než stát na poli, s nátepníkem a koženými chrániči, na zádech toulec s ručně dělanými šípy. Postavit se zpříma, vložit šíp, natáhnout a se zvukem mírného hvízdnutí, jak šíp protíná vzduch, zamířit a vystřelit...to je vůně mého naplnění a splněného dětského snu.
Najděte také své fotografie, které máte rádi, které za vás mluví a ke kterým máte nějaký vztah. Povězte mi svůj příběh. Jaký máte na fotografie názor vy?

Fotomaniačka
zamilovaná do fotek
vždy fotící a už navždy stejná


4 komentáře:

  1. Odpovědi
    1. Děkuji, přitom taková rychlovka:)

      Vymazat
  2. Orázek schodiště je úžasný, krásně hřeje ♥ Zajímalo by mě, co to v té vaně piješ za brčálové pití :-)))...stoleček je boží.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Daní:* Je to džus z kaki:) stoleček je fakt nej:)

      Vymazat