úterý 6. prosince 2016

Příliš málo hlučné samoty

Nemáte občas pocit, že se svět zbláznil? Nechce se vám občas jen si stěžovat, jen si někam zalézt, schovat se a vylézt třeba za sto let? Je pravda, že tuto náladu mám většinou v zimě, budu se opakovat milionkrát, ale zimu opravdu ze srdce nesnáším. Ještě jsem si na ní nenašla nic příjemného a pozitivního. Ani ta zima za oknem už mě nebaví, je pravda, že deka, horký čaj, knížka a svíčky by mohly být super, ale stejně by to stačilo jeden večer a pak už zase slunce, teplo a příjemno.
Dnes mám zase tak velkou chuť obout si běžecké boty a utíkat. Jako Forest Gump. Jen utíkat a od všeho a všech zmizet. Jsem unavená lidskou hloupostí a náladami ostatních, za které si víceméně bohužel může každý z nás sám. Jsem unavená lidskou domýšlivostí, konzumem a tím, že každý někam spěchám a přitom opravdu stačí občas se zastavit a uvědomit si, co má cenu a co naopak nestojí za žádnou emoci.

Sama se vztekám až moc, také mě rozčílí maličkosti, umím být pekelně protivná a život se mnou rozhodně není plný smíchu, pohody a ráje. Vždycky si ale připomínám hrozně důležitou věc. V každém okamžiku žiju a nechávám žít ostatní. Neodsuzuju nikoho za to, co cítí, co dělá, jak se chová a nechávám lidi myslet si cokoliv. Málokdy jim vymlouvám to, co stejně nikdy nepochopí.
Ovšem s tím je spojena jedna nepříjemná věc, a to, že mi zůstává občas i v davu ten pocit samoty. Nemám vlastně skoro nikoho, komu bych se mohla svěřit. Komu bych mohla říct to, co cítím, co chci a co mi vadí nebo se mi nelíbí. A je to tím, že když řeknu pravdu nahlas, tak mi nikdo nedá tu svobodu si ji nést a pochopit. Ve skutečnosti spočítám na jedné ruce lidi, kterým můžu říct všechno a který mi pomáhají najít zpátky cestu k vnitřnímu míru.

Máte někdy chuť lehnout si jen na zem, třeba do koupelny nebo do pokoje a křičet, zpívat, brečet nebo jen tak ležet a dívat se do stropu? Mě tahle představa často uklidňuje, ale málokdy to opravdu udělám. Možná bych to měla vyzkoušet a zjistit, jestli si neidealizuji dokonce i tuto chvilku. Viděli jste film Malá černá skříňka? Brittany Murphy leží v koupelně na zemi, je hrozně zranitelná, roztomilá a zpívá si hrozně nahlas. Tato scéna patří k mým snovým představám. Poslední dny ujíždím na nočním sjíždění mých oblíbených filmů. Užívám si Předčítače a jeho zvláštní příběh lásky, do nekonečna se dívám na Nádherné bytosti a tajně toužím po svém zaklínači a pak si v koupelně brečím do vany u filmu Mary a Max. Ale stejně nebudu jiná a budu to dělat asi pořád dokola.

Dnes jsem se po práci a po školních povinnostech dostala po dlouhé době do města. Nejdřív jsem se zastavila a zamyslela nad tím s kým do města půjdu. A pak jsem si vzala Mp3 s hudbou, dala si sluchátka, nasadila baret, rukavice a kabát a šla sama. A musím říct, že mě naprosto uspokojilo pomalu si projít vánoční trhy. Dívat se, jak se malé děti vozí na vánočním vlaku, nechat se osvítit zářivě zdobenou tramvají, pila jsem horkou medovinu, jedla pečené kaštany a pomalu se šourala podvečerním městem a bylo mi fajn.
Na jednu stranu je hrozně smutné být nejraději sám, na druhou stranu je úžasný pocit žít a být jen tak chvilku bezpodmínečně, urovnat si myšlenky a vnímat svět kolem beze slov. Asi před měsícem mi jedna zvláštní žena řekla, že mám do svého života vpustit hudbu, umění a lidi kolem sebe si opravdu vybírat. Ve skutečnosti to tak dělám odjakživa, jen teď jsem si to nějak víc uvědomila. 

Všimli jste si taky, jak je tento rok šílený? Jiný než ostatní, nějak víc těžký, osudový, spoustu věcí se podělalo, ať se člověk snažil sebevíc. Spoustu lidí přešlo na druhý břeh, jen tak bez povšimnutí, bolavě a nečekaně a jeden se pořád ptá, jak je to možné, co je pak, a proč už třeba nic. A občas se v tom opravdu zamotám a pak mě nenapadne nic jiného než si tu psát veřejný deník, který třeba nikoho nezajímá a třeba nikdo není zvědavý na stěžování si a na mou naštvanost, rozladěnost a zvláštní smutný pocit z lidí okolo...

A pak si zase jen říkám: Nemáte občas pocit, že se svět zbláznil? Nechce se vám občas jen si stěžovat, jen si někam zalézt, schovat se a vylézt třeba za sto let?
S nekonečným příběhem
dnes nenaladitelná




6 komentářů:

  1. Svět blázní, to máš pravdu, ale já si vždycky říkám - neboj, ráno zas vyjde slunce...
    Klidné adventní předvánoční dni
    Pavel

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Pavle, jsem ráda, že nám to slunce každé ráno vychází, i když teď v zimě je občas dobře schované:) Děkuji, doufám, že sis také užil příjemný čas s blízkými:)

      Vymazat
  2. Kdepak, svět se nezbláznil, všechno je jak má být. Život je sinusoida. Jak by sis mohla užívat krádu na vrcholku kdybys neznala dno? :-) A zima? Je tak krásná...dříve jsem ji taky neměla ráda, ale cím jsem starší tím vice miluji ojinêné stromy, adventní trhy, kam nevhodím nakupovat, ale nasávat punč i atmosféru. A k té samotě-já nemám ani toho jednoho, komu bych mohla svěřit úplně všechno. Manžel je úžasný, ale je to chlap :-) A kamarádku jsem ztratila letos v únoru...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě právě přijde, že líp se svěřuje mužům, že to častokrát tak nějak lépe pochopí. Já vlastně celoživotně toužím po té nejlepší kamarádce, která bude hlavně bydlet někde blízko, abychom mohly spolu také ven, ne jenom po drátě nebo po internetu:) Ale zatím pořád nic:) Alespoň mám ty blízké duše všude kolem, pěkně rozprostřené a mám vždy kam na chvilku utéct:)

      Vymazat