pondělí 11. července 2016

O křehkosti lidské duše...

Dnešní příspěvek by možná mohl začínat Milý deníčku, ale stejně jsem se rozhodla, že jej napíšu. I když vcelku nerada píšu o svých vnitřních pocitech, mám ráda nadhled, vtip a určitý odstup, kdy jde vidět všechno tak, jak opravdu je. Mám ráda dotazníky, kdy se dá krásně pohrát se slovy a mám ráda i články nečlánky, které o člověku neřeknou přímo to, co je uvnitř tak hlodá...

Nerada jsem negativní a ještě víc nerada si na něco stěžuji. Možná právě proto si o mě ostatní myslí, jak jsem nad věcí, jak jsem věčně v pohodě, smíšek a bavič. Ale kdepak! Nevěřte lidem, že se jen smějí, že jsou jen šťastní a že je vůbec nic netrápí. Každý z nás má občas na tváři masku. A občas má člověk chuť ji alespoň na chvíli odložit.
Bohužel si myslím, že za to, jak člověku je a co prožívá si může tak trochu i sám. Hlavně jen člověk sám může tuto situaci změnit. To uvědomění si, je na tom však nejtěžší. Sama za sebe můžu říct, že podívat se pravdě do očí někdy pekelně bolí a člověk před ní často zavírá oči a skutečnost nechce vidět...

Dnes k tomu však musím přistoupit jinak. Sundat tu masku, dát si nohy nahoru a nechat vás vidět mě takovou, jaká umím být a často jsem. Máte dny, kdy máte pocit, že vás nikdo, ale opravdu nikdo nechápe? Dobře, jsem ráda, že má blízká rodina za mnou stojí vždy a nakonec mi mamča vždy připomene, že to tak trochu říkala, ale přesto si občas musím trošku nabít. Občas tedy dost.

Všechno je to dnes o lidech. Nejenže jsem přemýšlela o lidech, které mám kolem sebe, ale také o lidech, které si vybírám. Před nějakou dobu bych se tomu smála a říkala, že mám štěstí na lidi kolem sebe. Ale poslední dobou je to čím dál horší. Schválně, kolik máte opravdových přátel? Těch, kteří nikomu nevyzradí to, co jim svěříte. Těch, kteří vám napíšou, zavolají nebo přijdou i o půlnoci. Těch, kteří vám rozumí beze slov a neodejdou z místnosti, aniž by si všimli toho, že vy tam sami sedíte ve tmě a jste smutná...
Já mám takových přátel opravdu jen pár. A zbytek? Co je to za lidi? Ptám se, co dělají na mé cestě, jaký význam má jejich přítomnost blízko mě, proč na mě mluví a co mi chtějí říct. Máte Facebook? Anonymní webík s tvářemi, ale bez citů? Samozřejmě, patřím k davu, Facebook mám a někdy mám obrovskou chuť udělat klik a takhle ho jedním malým tlačítkem celý smazat. A víte proč? Je to jen hra, je to představa a iluze. Jen málo z těch lidí, kterých tam mám desítky ví, jaká jsem, jak se cítím a co mě trápí. A ještě méně z nich ví, že já nad tím vším přemýšlím a že si uvědomuji tu zvláštní a bolavou křehkost lidské duše.

Cítíte se někdy sami? Vy, co sedíte v tmavých pokojích a v tichém bytě? Vy, co si nemáte právě teď s kým popovídat? Vy, co sedíte u Facebooku a čekáte až vám ten váš "kamarád" napíše? Cítíme se někdy sami. My, co jsme i v davu a mezi lidmi opuštění. My, co máme kolem sebe pořád lidi, ale jen málo z nich nám naslouchá nebo nás vnímá. My, co nečekáme až kamarád napíše, ale pozveme jej ven a nedostane se nám žádné reakce.

A tak znovu a znovu hledáme a zkoušíme. Nechceme dávat všechno ze sebe a dostat za to nic. Tak ráda bych lidem kolem sebe řekla, co mi vadí, co mi ubližuje a co mě dělá smutnou, ale poslouchal by to někdo? Nestěžovala bych si moc? Nebyla bych negativní? Možná bychom se pohádali, možná bychom se nepochopili a možná bychom se museli smazat z Facebooku - ha! Nastal by pak konec světa?
Tak tu teď sedím v tom tmavém pokoji a přemýšlím. Jsem dost často sama a dost často mi to vyhovuje. Nechci chodit ven, když mě to neláká, nechci dělat aktivity, které nemám ráda a nechci se podřizovat druhým, aby oni byli šťastní a spokojení. Nechci nikomu nic vysvětlovat a ospravedlňovat se. Nepotřebuji nikomu říkat co a proč dělám. Chci mít kolem sebe lidi se kterými spolu budeme rádi, chci mít kolem sebe lidi, kteří mi rozumí beze slov a kteří vidí až dovnitř, do lidské duše...a jsou to právě oni, kteří si uvědomují tu křehkost a zranitelnost člověka.

Jsem prostě jiná. Všimli jste si toho? Nemusím mít vždy všechno, neříkám, že se spokojím jen s tím nejlepším. Vážím si skromnosti, obyčejných věcí a čím dál víc utíkám do přírody, k umění a k věcem, které pro ostatní nic neznamenají. Nepotřebuji se opíjet, tančit do rána na diskotékách ani vymetat každou párty. Samozřejmě, jsem na své cestě i často ztracená, často zamotaná a často se mi chce křičet, brečet, kopat kolem sebe, ale nakonec stejně jen sklopím hlavu, utřu oči a jdu dál.

Budu doufat a těšit se a čekat, že na té cestě najdu kromě kamenů ve tvaru srdce, ještě spoustu krásných Duší a lidí, které si člověk chce hýčkat a o kterých ví, že oni jej podrží na nohou, třeba zrovna, když bude padat. A kdyby jej přece jen neudrželi, tak alespoň rozpřáhnou ruce a poletí s ním...
Zakončíme ten náš optimistický, sluníčkový a plnýlásky článek něčím ještě hezčím? Vypůjčím si opět báseň G.Apollineira.

Pojďte až na kraj.
Nemůžeme, máme strach.
Pojďte až na kraj.
Nemůžeme, spadneme.
Pojďte až na kraj.
A oni šli.
A on je strčil.
A oni letěli....

Nemáte někdy pocit, že by bylo všechno lepší, kdyby vás vaše milá kamarádka místo debaty na Facebooku pozvala někam na kávu, kdybyste si s kamarádem jen tak dali venku zmrzlinu a klidně jen tak mlčeli, nebo kdyby váš muž nejel jednou ven na kolo, když jste tak smutní a byl chvíli s vámi a třeba vás jen tak objal, na nic se neptal a spolu s vámi si zanadával jak je svět nespravedlivý a všichni kolem vás tak hloupí, když nechápou, jak se snažíte být tu pro všechny a vždy ta silná a nejhodnější? Nebylo by to fajn?:)
Taky milujete ten zvuk, když slyšíte mávat křídla ve větru? Taky milujete vítr ve vlasech? Jak jste na tom vy a přátelé? Máte jich spousty a jste pořád obklopeni milými lidmi?

Dnes bez masky
neobvykle tichá
obvykle smutná







1 komentář:

  1. Mě ale přijde, že lidí jako ty je opravdu hodně. Kdy už si blogeři uvědomí, že svět se nedělí nba umělecko-přírodní citlivky a pipky z diskoték. To je tak strašně černobílé, že se o tom ani nemá smysl bavit. Já chápu, že se třeba cítíš sama, ale pokud máš těch pár opravdových přátel, měli by se o tebe postarat. Facebook jako takový není důkaz přátelství ani vztahů a tak se k němu musí přistupovat. Je to dneska jen ten nejrychlejší komunikační kanál a snad by ani nešlo, aby všech těch 100 lidí co má průměrnej uživatel v přátelích byli všichni jeho bff.

    OdpovědětVymazat