neděle 20. března 2016

Tajemný zážitek v bazilice

Myslím, že už jsem vám vyprávěla, jak moc mám ráda tajemná místa, hrady, zámky, katedrály, ale i baziliky a třeba i kostely. V nich mi sice občas vadí přílišná přeplácanost, zdobnost, křesťanské motivy a zbytečné pozlátko církve, ale líbí se mi ta atmosféra místa.

V mnohých takových je totiž pro mnohé neuvěřitelné ticho, ale já vždy chvilkami slyším šepot. Možná někdo stojí za rohem, možná se z toho rohu odráží jeho hlas do celé stavby a možná tam ani nikdo nestojí. A přesto ty hlasy slyšíte.
Ještě minulý rok v zimě se mi stal zvláštní zážitek. Koupila jsem na inzerát poličku na drobnosti a měla přesnou adresu, kde ji vyzvednout. Na místě jsem byla kolem sedmé hodiny večer, byla tma, byla zima a já stála na nadepsané adrese. A přede mnou obrovská bazilika. Krásná, přitažlivá a majestátná. Mě vůbec nenapadlo, jestli mám správnou adresu a už jsem stála před velkými dřevěnými dveřmi, kdy jsem skoro ani nedostala na obrovskou a nádherně tvarovanou kliku. V momentě jsem byla vevnitř. Stála jsem tam uprostřed toho místa a měla pocit, že se toto místo se mnou točí. Vnímala jsem tu vůni starých knih, zapomenutých prožitků i závan svíček a kadidla všude kolem.

Když jsem tam tak stála, tak jsem uslyšela varhany a nějaké hlasy. Vtom mě mírně zamrazilo a ramene se mi dotkla ruka a já se otočila. Nikdo za mnou nestál. Pořád jsem se uklidňovala, že jsem do budovy asi vpustila vítr a on teď jen letěl kolem. (Já vím, mohla jsem si vymyslet lepší hloupost, ale mě to opravdu uklidnilo!)
A pak jsem se snažila najít, odkud ty hlasy přichází. Šla jsem uličkou mezi sochami a už jsem byla skoro na místě, odkud zvuk zněl. Vtom na mě někdo zavolal: "Slečno!" Já se opět otočila a za mnou utíkal nějaký starší pán. "Jak jste se sem proboha dostala?" "Už je dávno zavřeno a nikdo tu už pár hodin není, já jsem šel jen zkontrolovat, jestli se tu někde nesvítí." Dívala jsem se na toho muže, jako Alenka v říši divů. Usmívala jsem se, chtěla se ho zeptat, odkud jdou ty hlasy a jak je možné, že bylo odemčeno, ale neřekla jsem vůbec nic. Jen jsem jej poslechla a šla za ním k hlavním dveřím, kterými jsem předtím vstoupila.

Zvláštní bylo, že když jsem vycházela ven, tak mi nejdřív ten starší pán musel odemknout. Podivil se tomu, kudy jsem se sem teda dostala a já jen pokrčila rameny a odcházela. Můj muž, který čekal samozřejmě v autě mi vynadal, kde jsem skoro hodinu! A já myslela, že to bylo pár minut. Poté jsem se podívala do mobilu a najednou vidím, že adresa je úplně jiná. Jak jsem jen mohla přijít na tuto adresu? A proč jsem se tu vůbec ocitla? To nevím dodnes, ale zážitek mi zůstal opravdu silný.
A proč vám tento příběh říkám? Včera mi volal můj hodně dobrý kamarád a pozval mě a mého muže na koncert. Nevěděla jsem ani, že zpívá. Dal nám adresu a řekl nám, že začal zpívat ve sboru. Jaké bylo mé překvapení, když jsme za moment zaparkovali před touto krásnou, mou oblíbenou a už v tu chvilku dávno spřízněnou stavbou. Dovnitř jsme vešli opět těmi obrovskými dveřmi s mou důvěrně známou a nádherně kovanou klikou.

Nikdy v životě jsem nebyla na mši. A pak jsem tam seděla uprostřed této stavby, poslouchala zpěv sboru a varhan a znovu slyšela ty hlasy. Bylo mi jasné, že nepatří nikomu z přítomných, ale že si opět toto tajemné místo povídá se mnou. (Myslíte si v tuto chvilku, že jsem blázen? Nebojte, jen občas vidím a slyším něco, co ostatní tak úplně ne:) Podívala jsem se na svého muže a on se na mě jen usmál a řekl mi, že on nic neslyší. 

Pak jsem si uvědomila, co je za den. Můj milovaný děda by měl právě tento den svátek a přes noc pak i narozeniny. Chtěla jsem mu doma zapálit svíčku a místo toho mu jich teď tady hořelo desítky. Pro vzpomínku a pro tu bolest, která nikdy nezmizí, jen se časem otupí. A já byla uprostřed místa, které pro mě patří k těm nejtajemnějším a zároveň nejpozitivnějším, co znám. Poslouchala jsem varhany, zpěv a také zvláštní, nějakým způsobem magické vyprávění, že právě tohle je chvilka pro všechny naše zesnulé a ty, co jsme opravdu milovali a oni už nás čekají jinde. Vím, že jsem tam měla být tenkrát a měla jsem tam být i teď.
Život s námi totiž někdy hraje velmi vysokou hru. A já, i když si moc ráda hraju, tak občas jen tak stojím a nemůžu tomu všemu uvěřit. Možná se často točím dokola v jedné velké bazilice, v noci, kdy je toto místo dávno prázdné a zamčené...

Stalo se vám někdy něco zvláštního? Máte pocit, že občas se člověk někde ocitne přesně tak, jak by to mělo být?

Zase trošku jiná







6 komentářů:

  1. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak!:) No jsi opravdu úžasná!:)

      Vymazat
    2. Mám hodně procestováno a kostely, zámky, hrady atd. jsou jedna z mých slabostí... hádanky taky :-) Ale tu věž z první fotky ne a ne najít :-D

      Vymazat
    3. Je to věž z Olomouce, bohužel už si nepamatuji, jestli to byl nějaký kostel:)

      Vymazat
  2. Tatoto je úžasný zážitok. Na druhej strane sa živín, že si si na to zvykla a že sa.nebojíš :) ja osobne tiež sa snažím prísť na.chuť pozitívnemu mysleniu a teraz aj mágií, no som s ňou veľmi opatrná, pretože by som takéto hlasy nerozdýchala :) páči sa mi, že tvojmanžel ťa prijal akú si a aj s týmito hlasmi :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No kdybych se měla bát, tak už bych se s tím, co se mi děje, úplně zbláznila:) Jinak ano, můj muž to nejdřív nechtěl vědět a tak, ale už si zvykl a teď je občas i rád, alespoň se nenudíme:)

      Vymazat