středa 24. února 2016

Dojemné příběhy, které se mi staly - druhá část

Jak jsem vám minule slíbila, tak také činím. Myslím si, že příběhů o lidech, jejich duších a společně prožitých chvílích, na které jen tak nezapomenete, není nikdy dost. Ne?:)
Poslední rozloučení
Na tuto příhodu vzpomínám často a vždycky se mi lesknou oči. Když jsem pracovala na informačních centru, tak jsem se denně setkala s velkým množstvím lidí. Samozřejmě se našli ti, co byli i nepříjemní, ale setkání s příjemnými lidmi naštěstí vždy převažovala. Jednou ke mě přišel sympatický muž ve středních letech. Vyřizovali jsme spolu reklamaci a následně se dali do řeči. Zjistili jsme, že nás baví a zajímají podobné věci, a tak slovo dalo slovo a dělali jsme si legraci, co doma vaříme a pečeme. Velké překvapení pro mě bylo, když mi druhý den do práce přinesl doma upečenou bábovku, další den mi přinesl květinu a vždy, když šel kolem, tak se nezapomenul zastavit. Vždy se usmíval, měl pro mě hezké slovo a choval se ke mě opravdu pozorně. Jednou mi řekl, že kdyby byl mladší, tak mě pozve na kávu, ale takhle budu jen jeho platonická. Já jsem mu oponovala, že i tak můžeme být přátelé a na tu kávu spolu zajít. Pak ale čas letěl a my to pořád oddalovali, já z práce odešla a už jej nevídala. Uplynul rok, pak další a pak se ke mě přinesla nepříjemná zpráva o těžké nemoci tohoto krásného člověka. A já litovala, že jsme si spolu nedali ani tu kávu. Až pak jednou, chtěla jsem jet z města domů a nasedla na špatný autobus, celá rozcuchaná, ověšena nákupem jsem se rozčilovala, že dojedu do úplně jiné vesnice. A pak jsem jej uviděla, seděl sklesle na sedadle a díval se do země. Přišla jsem k němu, přisedla si a řekla jen: "Mohu vás pozvat na kávu?" On zvedl hlavu a začal se smát. Políbil mne na ruku jako se to dělalo v minulosti a souhlasil. Úplně jsem zapomněla na své rozhořčení, na to, že jsem se vlastně ztratila a jak moc jsem spěchala domů. Dali jsme si spolu kávu, k tomu sladký dezert a povídali si celé jedno krásné slunečné odpoledne. Bylo to naposledy, co jsem jej viděla, mohla s ním mluvit a vnímat jej. Za měsíc už by to nebylo možné, jako by to setkání muselo být, aby mohl v klidu a míru odejít. I přes tu jednu malou a zcela neplánovanou chvilku nikdy nezapomenu. Tak čistý a krásný člověk se opravdu těžko hledá, obzvlášť, když k vám přijde neplánovaně a s tak velkým srdcem na dlani...
Skok přes plot
Která žena by neměla ráda růže? Já za svůj život dostala vcelku hodně květin, a to opravdu nepatřím mezi modelky a ideál krásy. Možná je na mě vidět spíš láska ke květinám a také k jejich vůním. Na jednu květinu však jen tak nezapomenu. V době, kdy jsem přestávala věřit na lásku a užívala si svobody a holčičích sedánků jsem zažila romantiku jako z filmu. Potkala jsem muže, který mě opravdu překvapil. Při první společné procházce nočním městem jsem si vymyslela, že nechci jiného, než toho, kdo mi daruje růži. A on? Nezašel do květinářství, ani nekoupil kytku na benzínce...drze a nečekaně přeskočil nejbližší plot a tam mi tu noční růži utrhl. Ještě dlouhou dobu jsme se potom společně smáli, když na prvním rande musel sundat kalhoty, abych mu zašila díru přes půl zadku, jak nešikovně přes ten plot skočil. Ale dobrodružství a spontánní zážitek to byl a zůstává nezapomenutelným:)
Jak jsme zachránili Vánoce
A poslední zážitek jsem zažila s mým mužem. Asi týden před Vánoci jsme se vydali na večerní nákupy. Vyjeli jsme autem od domu a najednou nám přes silnici skočil velký pes. Muž to ubrzdil a chtěl jet dál. Pak se ale zarazil, když ten samý pes skočil pod další auto jedoucí za námi. Takhle jsme to nemohli nechat. Muž zaparkoval a řekl mi, ať toho velkého psa chytnu a on zatím zajde do nejbližší hospody zeptat se, jestli někomu z vesnice neutekl. Já si pomyslela, že to snad nemůže myslet vážně a že přece nevypadám na krotitelku divokých a cizích psů. Nicméně jsem vystoupila z auta a bázlivě se blížila k rozvernému vlčákovi. Ten nejdříve cenil zuby a tak jsem si před něj klekla a natáhla ruku. Pomalu přistoupil a pak si mi lehl k nohám. Nevěřila jsem vlastním očím. Chytla jsem jej pevně za obojek a čekala na muže. Za okamžik jsem za sebou uslyšela vrčení, otočila jsem se a v tu chvilku jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Za mnou stál další, minimálně ještě o hlavu větší pes. Nevěděla jsem, co dělat, jestli se začnou tihle dva prát a já mezi nimi? Tiše jsem mu zašeptala sedni a k mému údivu pes sedl. A protože jsme byli u hlavní silnice, tak mi nezbývalo nic jiného než jej také chytit za obojek a čekat. V okamžiku přišel muž z hospody a nestačil se divit. Ani se mě nestačil zeptat, jak je možné, že držím dva velké psy a oba na něj začaly cenit zuby a vrčet. Nepomáhalo ani když si klekl, mluvil na ně nebo je chtěl pohladit. Naštěstí sebou přinesl plakát, který visel na hospodě, že se někomu z vedlejší vesnice zaběhli dva velcí psy. Bylo tam také připsáno, že nejsou krotcí a aby si nálezci dali pozor při odchytu. Já pořád stála na místě a u nohou mi seděli oba. Muž zavolal na nalezené telefonní číslo a zhruba po deseti minutách přijeli majitelé. Oba brečeli, že jsme jim zachránili Vánoce, protože psy už hledali více než dva dny a že lepší dárek než tohle nemohli dostat. A pak se oba zarazili, jak poslušně a klidně u mě oba obři sedí. Zasmáli se, že jsem čarodějka a přivezli nám domácí vajíčka, slivovici a ještě nám chtěli platit. Já i můj muž jsme měli na krajíčku a největší odměnou pro nás byl šťastný konec celého příběhu...

Také se vám někdy stalo něco, co je bylo nad vaše chápání, ale velmi příjemné?

Věříte na setkání bez náhod, romantické dobrodružství a šťastné konce?

Obdarována životem
bohatá na pocity



Žádné komentáře:

Okomentovat