sobota 18. července 2015

Umíte se bát aneb zvláštní věci, které se nám staly

A nejen jestli se umíte bát, ale bojíte se rádi?
Já ano! Ale rozhodně mi k tomu nestačí hororové filmy, které jsou mnohdy očekávatelné a čitelné, mnohdy mi k tomu nestačí ani tajemné knihy, u kterých mi sice přejíždí mráz po zádech...

...občas prostě musím na tajemnou výpravu! (někdy nemusím ani daleko) A něco opravdu zažít! 
Tyto prázdniny jsem se rozhodla udělat si takovou malou mapu míst, kam se chci podívat. A že je jich dost! Jsem zvědavá, co všechno stihnu!

Ještě vám povím pár zážitků, třeba jen pro pobavení, pro zamyšlení nebo pro tu chvilku, kdy máte pocit, že někdo právě teď stojí za vámi....pak se otočíte...a nikdo tam není....
1) Pálení čarodějnic
Říká se, že noc, kdy se upalují čarodějnice nebo-li Valpružina noc je magická. A nám to bylo dokonale potvrzeno! Šla jsem s mužem a přáteli na táborák. Bylo nás tam šest. Já a 5 kluků, podotýkám všichni krátkovlasí. Když jsem v polovině večera vytáhla foťák, že udělám pár fotek ohně a nás všech, jak opékáme špekáčky, tak jsem se velmi podivila, že foťák nefungoval. Měla jsem s sebou nově nabité baterie a tak jsem je vložila do foťáku a nic. Foťák jen pípal a vůbec nereagoval. Zkusila jsem párkrát zmáčknout spoušť a nic. Na displeji byla pořád jen jakoby mlha a foťák se vypínal a zapínal. Dala jsem jej svému muži, aby se na něj podíval a v jeho rukou začal normálně fungovat. Zasmál se mi, udělal pár fotek a foťák mi vrátil. Já jej vzala do rukou a opakovalo se to samé, začal vydávat šílené zvuky, pípání, objektiv vyjížděl tam a zpátky a na displeji mlha. Párkrát jsem zmáčkla spoušť a nic. Pak jsem se tím už nechtěla zabývat a tak jsem dala foťák do tašky a šla se bavit s přáteli. O to větší zděšení mě čekalo doma, když jsem do počítače dala paměťovou kartu, že stáhnu alespoň pár fotek mého muže. Na všech fotkách byla mlha a nic nebylo vidět. Ani fotky, které fotil můj muž s bleskem nebyly povedené. Až pak na jedné fotce...tu, kterou jsem fotila já, když jsem se marně snažila foťák rozchodit. Byla tam postava, vyšší a štíhlá. Slečna s dlouhým copem. Zavolala jsem k počítači muže a říkám mu: "Co tam vidíš?" A on říká: "To je nějaká holka." Říkám: "A jaká?" A on: "Nevím, asi nějaká tvoje kamarádka, která tam byla s námi." Já mu: "Ale já tam žádnou kamarádku neměla, byla jsem tam s vámi, 5 muži, jediná holka. A on: "Tak jsi to ty!" A já: "To těžko, já fotím! Ani nemám tak dlouhé vlasy v copu, ani nejsem vysoká a štíhlá. Muž se divně zatvářil a zavolal svého syna. "Co tady vidíš?" ptá se ho. "To je nějaká holka, tati." Muž se ho ještě zeptal: "A byla tam s námi nějaká takováto holka?" A jeho syn řekl: "Ne, nebyla." ....a pak bylo ticho a všichni jsme shodně kývli...vybrat fotku a smazat. Není třeba rušit ty, kteří být rušeni nechtějí, třeba proto foťák nefungoval...jak říkám, taková jedna malá, magická noc, na kterou ale asi jen tak nezapomeneme... 
2) Bludičky v lese za naší zahradou
Píšu další knihu. Vymyslela jsem si tam spoustu věcí, které jsem nikdy neslyšela ani neviděla. A pak to začalo. Napíšu kapitolu a pak ji zažijeme. Napsala jsem kapitolu o domečku se zahrádkou a buch, objevil se inzerát a my to místo koupili. Napsala jsem o zvláštnostech bývalého majitele a buch, netrvalo ani týden, co nám soused popovídal peripetie minulých majitelů. A pak jsem napsala o bludičkách v lese, které se toulají se světýlkem, které má od lesa odhánět lidi. Vymyslela jsem si, že bludičky tak chrání les od lidského zásahu a zároveň lidi varují, aby se blíž už nepřibližovali. Pak jsme slavili na zahradě narozeniny a večer přišla obrovská bouřka. Vítr nám rozrazil okno a byla tma jako v pekle. Do toho všeho mě muž zavolal, abych se šla z chaty rychle podívat ven. A tam...za naší zahradou uprostřed lesa něco svítilo sytým a silným světlem. Žlutým a trochu i oranžovým, jakoby tam něco hořelo. Jinak byla v celém lese naprostá tma. Zároveň byl z lesa slyšet zvláštní zvuk, skřípot, jekot a zvláštní nepopsatelné hlasy. Čím víc světlo svítilo, tak jsme měla svíravý pocit na hrudi. Ten večer jsme velmi brzy po tomto zážitku jeli raději domů. Vypadalo to, jakoby někomu v tu chvilku vadilo, že tam jsme, smějeme se, mluvíme nahlas a rušíme ten tichý řád lesa...Pak jsem si vzpomněla na svou předešlou kapitolu o bludičkách a jejich ochranném světle a nelásce k lidem...co se však stane, až napíšu svou poslední kapitolu a slovo konec?...
3) Náš domácí skřítek
Máme spojený obývák s ložnicí. Alespoň zatím než zrekonstruujeme domek nebo tady změníme rozložení místností. Nicméně tam máme jedno křeslo. Většinou se na něj jen odkládaly věci a moc lidí na něm nesedalo. Pak jsme si pořídili psa Kiwiho a on se časem na křeslo naučil skákat a spát na něm. Ovšem nespal na něm klidně. Vrtěl sebou a vydával ze snů zvláštní zvuky. Smáli jsme se mu, že je náměsíčný a umí mluvit ze spaní. Až pak jednou se stalo, že uprostřed noci, kdy spal chvíli na posteli u našich nohou, tak seskočil a chtěl skočit na křeslo. Dívala jsem se na něj, kam si jde lehnout. Ovšem když na křeslo skočil, tak jej "něco" odhodilo z křesla. Kiwin s řevem letěl přes kus místnosti a pak začal nepříčetně štěkat a kňučet. Muž se taky vzbudil a jediné, co jsme viděli - krčícího se a kňučícího psa před křeslem, který se díval do té tmy a byl naprosto nepříčetný. Podařilo se nám ho uklidnit, ale na křeslo už nechtěl jít. I přes den ho obcházel velkým obloukem. My jsme si řekli, že tu asi nejsme sami, tak jsme to "něco" nazvali skřítkem a na křesle jej pohladili a začaly se dít zajímavé věci. Kiwin začal na křeslo zase skákat a spát na přesné polovině křesla. Jakoby se skřítek podělil. Dali jsme mu za to mléko s medem, které zajímavým způsobem ubývalo a teď tu všichni žijeme spokojeně...cítíte, jak se skřítek usmívá?

Ať už to zní jakkoliv neuvěřitelně nebo šíleně, tak věřte, že se nám toho ještě stalo a děje pořád dost a dost. Normálně bych si myslela, že jsem blázen, ale je jsem ráda, že to vidí i můj muž a ostatní lidé kolem mě. Takže já můžu potvrdit, že věci mezi nebem a zemí jsou, a někdy opravdu viditelné, slyšitelné a občas i citelné na dotek...i když zprvu mrazivý:) A ano, opravdu si není radno s těmito věcmi zahrávat...

Co strašidelného nebo nadpřirozeného se stalo vám? A podnikáte taky výpravy za tajemnem? Máte radu, kam se ještě podívat a něco tam zažít?

Plná očekávání

P.S. Fotky z těchto nadpřirozených zážitků nepřikládám, protože mám v sobě pocit, že se to nemá. Pokud něco zažiju, tak věřte, že mi to stačí mít v hlavě...na fotce je to pak až moc skutečné:)


4 komentáře:

  1. V tomhle vedru mi Tvoje příběhy udělaly pěkné mrazení. Jsou halt věci mezi nebem a zemí.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda Miši, že jsem tě alespoň trošku ochladila:) Ano jsou...:)

      Vymazat
  2. Moc hezky napsaný.Poděl se i o jiný příběhy.Mám kolegyni,které se v domečku pod hradem Rabí dějou taky divný věci.Ráda poslouchám,jak o tom vypráví,ale zažít bych to asi nechtěla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji:) Já o tom taky ráda i poslouchám, ale nic moc se člověk nedozví:) Ráda bych si o tom i více četla:) My bydlíme taky pod hradem, dokonce skoro v základech hradu:) M.

      Vymazat