pátek 13. října 2017

Citáty o lásce, které mi mluví z duše

O lásce bylo už popsáno nesčetné množství papírů. Byly napsány básně, knihy, písně a intimní vyznání, která si neseme každý v sobě. Přesto je láska jakousi tajemnou a neuchopitelnou kráskou, která prochází kolem nás a člověk nikdy neví, jestli si na moment sedne blízko nebo jen proletí kolem. 
Láska je něco, nad čím poslední dobou přemítám a vím, že ve svém životě jí nikdy úplně nepochopím a neuchopím. A možná proto mě bude vždy bavit a lákat. A tak jsem si sepsala své oblíbené citáty o lásce a uvařím si k tomu horký čaj, obuju teplé ponožky a chvilku jen tak budu. A vám doporučuji to samé. Někdy je potřeba zastavit se, sledovat padající listí, dívat se do nebe na hvězdy a jen ten svět kolem sebe vnímat a cítit...

"Vybral jsem si tě. A budu si tě vybírat vždycky znovu. Bez váhání a pochyb. Vždycky si vyberu tebe."
Neznámý autor

"Uvědomil jsem si, že na tebe myslím a začal jsem vzpomínat, jak dlouho tě mám v hlavě. Pak jsem pochopil, že od doby, co jsem tě poznal, si z mé mysli nikdy nezmizela."
Neznámý autor

"Zjistíte, že láska, to je, když všechno, co si přejete, je, aby ten druhý byl šťastný, dokonce i když vy sami nebudete součástí toho štěstí."
Julia Robertsová
"Doufám, že víš, že pokaždé, když ti říkám šťastnou cestu, pěkný den nebo dobrou noc, ve skutečnosti říkám, že tě miluju. Miluju tě tak moc, že to všechna jiná slova zbavuje původního smyslu."
Neznámý autor

"Člověk dokáže před světem ukrýt všechno až na dvě věci: že je opilý a že je zamilovaný."
Anton Olmstead Myrer

"Není žádné někdy. Je jenom teď. Pokud vaše současná životní cesta není naplněna radostí, zastavte se a zvolte si jinou."
Neznámý autor
"Když ztratíte spojení se svým vnitřním klidem, ztratíte spojení se svým já. Pokud ztratíte spojení se svým já, ztratíte se ve světě."
Neznámý autor

"V životě je možné potkat se tisíckrát a nenajít... a potkat se jednou a najít se navždy."
Johann Wolfgang von Goethe

"Teprve bezpodmínečná láska k bídákovi, který nám zlomil srdce, otevřela naše oči."
Neznámý autor

"Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže."
Robert Fulghum

"Srdce vždy kráčí po cestě, z níž nás rozum zrazuje."
Neznámý autor

"Láska je jako šachy, protože nás učí neztrácet víru a naději při převaze protivníka a nevzdávat se naděje na vítězství ani při nejcitelnějších ranách, které můžeme dostat v honbě za úspěchem."
Benjamin Franklin
Jaký je váš oblíbený citát o lásce? Jaké myšlenky ve vás láska probouzí?

Toulající se ve výšinách





sobota 30. září 2017

Vystát si tu "Frontu na štěstí?"

Tak tohle bylo rychlé. Já nevěděla, že kousek štěstí a velkou radost lze nalézt za tak krátký okamžik. Ale díky kapele Brűnnfield to opravdu jde a navíc to zvládnete i vy. A to nejen u písničky, která nese název Fronta na štěstí. Aneb malé povídání o tom, jaké to je, když v jednom týdnu objevíte novou zajímavou kapelu, poslechnete si jejich hudbu a následně se vydáte na koncert.
V Brně jsem už deset let, jak je možné, že jsem tuhle kapelu, která vznikla už v roce 2012 objevila až teď? Po prozkoumání webové stránky Brűnnfield a přečtení dotazníků, na které odpovídaly členové kapely mám pocit, že bych měla poděkovat hlavně jejich maminkám, že se kluci věnují hudbě a my všichni si tak můžeme užít rock-folk-punkovou smršť. Schválně, kolik členů v kapele se shodlo, že je ke zpěvu nebo k hraní na nástroj vedla právě maminka?:)
Brűnnfield má v současnosti sedm členů a na kontě různorodé písničky, jejichž část zazněla i na koncertě. Tuto kapelu můžete vidět hlavně v brněnských klubech, ale věřím, že o ní uslyšíme ještě o hodně dál. V pátek jsem tak měla možnost navštívit svůj první koncert kapely, který byl ve Staré pekárně, což je hudební kavárna blízko brněnského parku Lužánky. Bylo to ideální prostředí pro koncert, na kterém nechyběla skvělá atmosféra, roztančené publikum a hudba na kterou se jen tak nezapomíná. 
Doma jsme poslouchala některé písničky, ještě než jsem se vydala na koncert a pořád si nemohla vybrat tu nej. Musím říct, že naživo je to tak velký zážitek, že není možné vybrat si jen jednu oblíbenou písničku. Rozhodně mě uchvátily písničky Princezna, Dlouhá stráž, Dál a výš nebo také Závislá.
V roce 2016 vyšlo kapele Brűnnfield debutové album s názvem Zítra je karneval a musím říct, že tato písnička opravdu roztančila všechny přítomné na koncertě a doteď mi zní v uších. Velmi příjemnou hudbu tak tvoří kombinace kytar, bubnů, ale také houslí a akordeonu
Uchvátilo mě také vysvětlení, proč má kapela na fotce a také na koncertě bezpečnostní kužely. Chytlavé a líbivé písničky vám totiž zazpívá například záchranář, hasič nebo policista. Členové kapely jsou tak nejen muzikanti, kteří svou hudbu dělají srdcem, ale také velmi pohlední muži, kteří vás rozproudí, pobaví a budete si zpívat nahlas, smát se, tančit a užijete si naprosto ojedinělý zážitek.
Brűnnfield je prostě láska na první poslech a hudba, kterou musíte zažít. 

Znáte tuto kapelu? Slyšeli jste o ní? Byli jste na koncertě? Jak se tato hudba líbí vám?

Příjemně překvapená
Ve frontě

úterý 5. září 2017

11 knih, které jsem v létě přečetla

1) Dům u jezera - Kate Mortonová
Konečně se mi podařilo sehnat knihu Dům u jezera, reálně jsem ji sháněla dva roky a sehnala jsem ji nakonec nečekaně v kamenném obchodě, jakmile jsem ji uviděla, mé srdce zaplesalo a ihned byla v košíku. Pak jsem ji nechala si měsíc až dva odležet, jak jsem byla šťastná, že už ji mám, tak jsem ji nemohla ani číst. Nakonec jsem se k ní dostala před létem na zahradě a dočetla ji jedním dechem u moře. Opět styl psaní Kate, historie prolínající se se skutečností, tajemno, velké lákavé sídlo, tajemství rodiny, které se postupně odhaluje po letech a pak také neštěstí, zklamání v lásce a nezvratný osud. Na konci knihy jsem opět zírala a chtěla si vztekle dupnout, že tenhle konec se mi ne a nelíbí! Na konci roku má vycházet další kniha této autorky a já už se opět nemůžu dočkat....tato australská spisovatelka, která získala ocenění za žánr detektivky, která se snoubí s historií, si mě prostě získala a neskutečně to se mnou umí.

2) Spolu každý sám - Birgit Vanderbekeová
Útlá knížka, kterou jsem měla přečtenou za pár jízd jako spolujezdec v autě mě neurazila, ale ani příliš nenadchla. Příběh na začátku se těžce rozvíjel, ale pak už byl děj vcelku svižný. Nicméně vyprávění o lidech, kteří se setkají po letech, kdy dříve utekli před svou láskou byl zajímavý námět. Opět jsem měla chuť přepsat konec knihy. Proboha, proč ty knihy tak šíleně končí?!

3) Výběr francouzské poezie - překlad Karla Čapka
Klasika, kterou sebou můžu v kabelce nosit dnes a denně. Miluji prokleté básníky a poezii všeobecně. Knížku jsem zabavila babičce, i když je mi jasné, že jsem jí tuto knihu dřív dala. Nakonec jsem ráda, že si francouzské básně našly opět cestu ke mě. Ještě kdyby mi je tak někdo předčítal nahlas...

4) Požírači srdcí - Christa A. Tuezay
Zajímavá kniha, která je psaná trochu příběhy, trochu encyklopedicky. Nejvíc mě samozřejmě zaujalo téma upírů, a to z hlediska historie i současnosti. Knihu jsem četla na etapy a jsem ráda, že jsem se konečně dočetla ke konci. Některé kapitoly se mi líbily, jiné jsem přečetla, ovšem neprožila.

5) Ten den jsem se rozhodl zemřít - Jonathan Destin
Na tuto knížku jsem se docela těšila, ale spíše mě zklamala. Četla se dobře, přečetla jsem ji velmi rychle, ale postrádala jsem zápletku a nějaký napínavý děj. Ve skutečnosti se jedná o příběh šikany, který je vyprávěn z pohledu několika zúčastněných. Hlavního představitele mi bylo líto, i když se choval často dost hloupě. Ale příběh mě nedojal, neprožila jsem ho a jen jsem jako třetí osoba přečetla něco jako zpověď a vše sledovala ze zvláštní dálky a mlhy.

6) Birlibán - Eduard Petiška
Ovšem tuto knihu jsem milovala jako malá a toužila si ji znovu přečíst teď v tomto věku. A musím říct, že až budu mít děti, tak to bude jedna z prvních knih, kterou jim chci číst. Tato kniha mi přinesla už v dětství barevné sny a skvěle podněcuje lidskou představivost a rozvíjí fantazii. Za mě prosím ano!

7) Carpe Jugulum - Terry Pratchett
Tolik let Terrym nepolíbená jsem jedním dechem přečetla jeho Carpe Jugulum o čarodějnicích a upírech. Zamilovala jsem si styl, jakým tento velký pan spisovatel píše, jak dokáže věci do detailů popsat a taky mě zaujaly názvy míst a jména. Málokdy se u knihy směju, ovšem u této jsem se smála i na veřejnosti, až se na mě lidé otáčeli. V Zeměploše rozhodně nekončím a vydávám se na další putování jejími kouty.

8) Ženy, které běhaly s vlky - Pinkola Estés
Knihu jsem dlouho chtěla a sháněla, nakonec jsem ji dostala od milé Duše k narozeninám. Tímto ještě jednou děkuji a musím říct, že kniha je úžasná. Dávkuji si ji po částech a různě přeskakuju, ale právě to mě na tomto žánru knih hodně baví. Při čtení si žena uvědomí, jaké jsou její přednosti a jak by měla svou ženskost podpořit. Bála jsem se, že kniha bude příliš feministická, ale přišlo mi, že je naprosto vyrovnaná a jsem za to ráda.

9) Umírající zvíře - Philip Roth
Nejdříve mi kniha, kterou jsem dostala od sestřičky zapadla do knihovny a dlouho jsem o ní nevěděla, posléze jsem se k ní dostala a spíš náhodně si ji vzala na cestu. Přečetla jsem ji jedním dechem a musím říct, že jsem nadšená. Nevím, proč mi kniha připomněla příběh Lolity od Nabukova, ale příběh byl opravdu silný, dojemný a zase musím mít poznámku k tomu konci. Proč sakra takhle? Cožpak nemůžou některé knihy končit dojemně, ale nadějeplně nebo dát alespoň rozhřešení?

10) Malý princ - Antoine de Sanit - Exupéry
Jedním z nejpříjemnějších dárků za poslední dobu je kniha Malý princ, kterou jsem dostala od milované Drahušky. Panejo, můj věk začíná téměř trojkou a ke mě se Malý princ dostal až teď. Když jsem byla mladší, tak jsem měla možnost zakusit jej v knihovně, ale přečetla jsem pár stran a knihu odložila. O to větší zážitek to byl teď. Musím říct, že jsem asi ve zvláštním rozpoložení duše a mysli, ale chtělo se mi brečet od první až do poslední strany. Nevím, proč mě tato kniha tak dojímá, ale za mě má na každém listě zvláštní poslání a velmi zajímavě usměrňuje mou rozháranou duši.

11) Angelina Jolie - Michaela Vaňková
Ještě než prázdniny úplně utekly, tak jsem stihla přečíst knížečku za 9 Kč o mé milované Angelině. Knihu jsem si koupila nejen kvůli směšně nízké ceně, ale taky protože už jen popis této skvostné vamp ženy mi lichotí, protože už dávno ji mám ráda, a to nejen kvůli tomu, že jsme narozené ve stejný den i měsíc. V mnoha věcech ji naprosto chápu a jako správná Blíženkyně s ní v mnohém souzním. Navíc ji tato kniha popisuje ze všech stran a rozebírá i tabu témata. Nesáhla jsem vedle.
Co jste za poslední dobu četli vy a oslovilo vás to? Kolik knih jste přečetli v létě a kterou z nich byste mi doporučili?

Knihomolka no.1 


neděle 3. září 2017

Tajemný výšlap na Pernštejn

Po skončení prázdnin jsem si uvědomila, že i když jsem toho zažila opravdu hodně, tak konec léta neznamená, že odteď už budu jen sedět doma, číst knížky, pít při tom horký čaj a houpat si nohama, i když je to velká část mé podzimní a zimní plánované náplně času. A tak jsme se hned domluvily s kamarádkou Hankou, že vyrazíme na výšlap a navštívíme hrad Pernštejn
V sobotu ráno jsem tedy sedla na vlak a vyrazila do Nedvědic. Cestování vlakem mě poslední dobou začalo bavit. Člověk pohodlně sedí, může si natáhnout nohy a nemusí se nikde s nikým mačkat. Do toho uklidňující krajina kolem a žádné meškání a dlouho strávený čas na silnici. Ty vlaky mají přece jen něco do sebe. V Nedvědicích jsem byla z Brna zhruba za hodinku a počasí bylo na výšlap ideální. Ani horko, ani zima a hlavně nepršelo. 
Hanka dojela do Nedvědic i s psíkem. Bibi nám tedy dělala společnost a ukazovala cestu kudy jít. Já jsem Kiwku nebrala, protože je to spíš pes domácí a hlavně nevím, jak ukázněný by byl ve vlaku. Navíc když jsem vycházela ráno z domu, tak se nechtěl jít ani venčit a v momentě, kdy jsem se vracela z koupelny tak ležel v posteli na mém místě, zakrytý dekou až po uši a spokojeně spal. Ach, to mé malé líné zvíře:)
Cesta na Pernštejn je převážně do kopce, možná ani ne převážně, jako spíš vážně. Ale to vůbec nevadí, alespoň jsem si mákla, když už jsem dva dny kvůli dešti nebyla na tenise. Vydaly jsme se tedy k hradu, kde jsme si sedly na oběd. Musím říct, že počáteční obava z hradní restaurace, spíš slušně řečeno putyky byla bohužel oprávněná. Takovou kvalitní muší polévku si opravdu jen tak někde nedáte, alespoň, že se nemusela platit, ale nějakou řádnou omluvu nebo třeba prominutí celého účtu bych docela očekávala a ocenila. 
Byla jsem ráda, že jde s námi Bibi, tak hodného a milého psa jsem dlouho neviděla. Myslím, že mé rozmazlené psí dítě by se od ní mohlo učit. Nebo, že bych se já měla učit od Hanky, která Bibi vychovala?:) 
V lese to bylo krásné. Obrovské kameny porostlé mechem, vůně přírody a ticho a klid kolem. Přímo balzám na duši. Vylezly jsme až na vrchol na vyhlídku, odkud byl Pernštejn krásně vidět. Slyšeli jste už o pověstech, které se k tomuto hradu vážou? 
Nejznámější legendou je pověst o komorné Elišce, která byla velmi pyšná na svou krásu a trávila tak před zrcadlem mnoho času. Po hádce s knězem se však měla propadnout do země a její duch zůstal bloudit v komnatách i po chodbách gotického hradu. Eliščino zrcadlo však zůstalo v komnatě a dodnes se říká, že kdo se do něj podívá, tak do roka a do dne ztratí svou krásu. Další legenda pak vypráví o zakletém kamenu smrti. Měl by se ukrývat ve zdi Pernštejna a na něm jsou prý tajemné nápisy. O tomto kamenu se traduje, že kdo se jej rukou dotkne, tak do roka zemře. Ale abych přidala i něco pozitivního, tak hrad Pernštejn je také silným léčivým místem, kdy tamější energie dokáže povzbudit trávící systém a napomáhá správné funkci zažívání.
My s Hankou jsme naštěstí neviděly ani zrcadlo a ani se nedotýkaly kamenů ve zdi. A naše zažívání neutrpělo ani po zmiňovaném muším vývaru. Tajuplnou procházku jsme si užily v poklidu a příjemné atmosféře. Odpoledne nám dokonce vylezlo slunce, a tak jsme si užily příjemné sobotní odpoledne. Prošly jsme les, obešly několik rybníků, zdolaly další kopce, až jsme nakonec došly zdárně do cíle. Pochutnala jsem si na výborné dýňové polévce, poprvé ochutnala pravé italské rizoto s čerstvým špenátem a medvědím česnekem a k dezertu v podobě jáhlového koláče s borůvkami jsem vypila domácí zázvorový čaj.
Byla to moc příjemná sobota a já se těším na další výlet, který podnikneme. Domů jsem dojela vlakem naprosto unavená a už se mi vůbec nic nechtělo. I fotky jsem nakonec stahovala až dnes a protože je deštivá neděle, tak pokračuji v éře tajemných filmů a knih, a jak jinak než z postele plné polštářů a psa zachumlaného pod dekou.
Jak trávíte deštivou neděli vy? Byli jste někdy na Pernštejně? Jak se vám tam líbilo? Jaký zámek, hrad nebo tajemnou památku byste mi doporučili navštívit?

Toulající se

pátek 1. září 2017

Točit se, dokud můžeš!

Je prvního září. Prázdniny jsou za námi. Je tak zvláštní psát po takové době, ale řekla jsem si, že prázdniny prožiju naplno, a tak jsem omezila psaní. Stačí, že jsem denně psala články do práce. Na víc už jsem kapacitu neměla. A musím říct, že jsem udělala dobře. Krásně jsem si odpočinula a opět pomalu, ale jistě přichází chuť sdílet, být tady zase chvilku vidět a podělit se. 
Na začátku prázdnin jsem si řekla, co všechno bych chtěla zažít a musím říct, že se mi to povedlo všechno a ještě k tomu něco navíc. Celé prázdniny jsem se ani nezastavila, už v červnu jsem jela na dovolenou a tím jsem léto příjemně zahájila. Poprvé v životě jsem jela s partou kamarádů a musím říct, že to bylo naprosto jiné než jsem byla doteď zvyklá. Rozhodně toho nelituji a jsem ráda, že jsem takovou dovolenou podnikla.
Pak jsem jela na velmi příjemnou dovolenou s milovanou babičkou. Sice jsme vyrazili jsem v Česku, ale užili jsme si přírody, skvělého jídla a taky wellness v hotelu Terasa u přehrady Olešná. S milovanou maminkou jsem pak navštívila Keramický kurz v Davidově mlýně. Závěrem prázdnin jsem si dala ještě jedno wellness a vyjeli jsme do Pohádkové vesničky a navštívili také Peklo Čertovina a musím říct, že některým zážitkům se musím smát ještě teď.
O prázdninách jsem potkala spoustu starých kamarádů a kamarádek, dětských lásek a milých osob, které jsem dlouho neviděla nebo o nich dlouho neslyšela. Některé chvilky byly tak trochu o návratech, snad aby si člověk uvědomil, že má mezi lidmi kolem sebe duše, kterým se může svěřit a zcela otevřít. Asi jsem potřebovala být i hodně sama, protože jsem se často toulala přírodou, lesem nebo nočním městem. Byla jsem na houbách a dokonce postavila bunkr v lese, jako když jsme byli děti.
Začala jsem sportovat, pravidelně a pokud možno denně. Do svých dnů jsem tak zařadila kromě dlouhých procházek také opět mou milovanou lukostřelbu, spoustu plavání, posilování, tenis a taky basketbal. Při sportu mám opět pocit, že zase žiju a že mají všechny dny význam a jsou naplněné. 
Byla jsem asi po deseti letech na otevřeném koupališti, po třech letech v krytém bazénu a možná po šesti letech ve fitku. Panebože, co jsem dělala celou tu dobu doteď? Kromě letních zahrádek, hospůdek a čajoven jsem tak dělala něco nejen pro svou duši, ale také pro své tělo a musím říct, že se cítím mnohem líp. Přestala jsem jíst maso, neplánovala jsem to, ani jsem to nehrotila, prostě to přišlo a zůstalo. A zatím to vnímám jako velmi pozitivní a příjemný krok ke své podstatě.
Tyto prázdniny jsem také tvořila, malovala, kreslila, tvořila v keramické dílně a šila. Vyrobila jsem spoustu dárků a překvapení pro své milé. Nezapomínala jsem ani na nové recepty, ať už slané dobroty nebo sladké pečení. Užívala jsem si s blízkými ve svém malém ráji na zahradě a často se houpala v křesle s knížkou v ruce. Dost jsem toho přečetla a mám pocit, že to muselo být víc než jen dva měsíce.
V minulém příspěvku jsem nějak ztrácela naději a ve všem se trochu motala, do dnešního dne jsem však ušla kus cesty a cítím velké, příjemné a zajímavé změny. Zamilovala jsem si nové filmy, nové seriály, nové kousky anime a naučila jsem se počítačové hry, obzvlášť mě zaujaly strategie, které trénují mou mysl a díky nim můžu zkoumat další věci, co mě baví. Nechyběl ani čas na střelnici nebo návštěva památek, hradů, kostelů nebo klášteru Rosa Coeli.
Užila jsem si návštěvu hvězdárny a shlédla dokonalý film digitária Temný vesmír. Mockrát jsem se smála k slzám a nezapomínala ani na hudbu. Navštívila jsem koncerty oblíbených kapel a užila si také letní kino. Nechala jsem se rozmazlovat ve vířivce a na thajské masáži jsem se zamilovala do tohoto stylu masáže. 
Musím říct, že jsem cvičila, jedla, pila, meditovala, užívala si a taky milovala. Užila jsem si emocemi a city prosycené rozmarné léto. Nechávala jsem čas plynout, chodila bosá, nosila často neučesané vlasy a zapomínala se nalíčit. Mám vám o čem vyprávět a postupně se doufám dostanu ke všem těmto zážitkům a budu mít z čeho žít a čerpat energii celou zimu.
Teď jen sedím, usmívám se a říkám si, jak je možné, že jsem toho za pár dnů prožila tolik a k tomu stíhala všechnu práci a nešidila ani spánek, i když jsem usínala často za chodu, v autě nebo ihned po lehnutí si do postele. Dnes jsem se zastavila, zaposlouchala se do písničky a uvědomila jsem si, co jsem velmi často dělala, když jsem byla malá a že bych to měla znovu vyzkoušet. 
Když jsem byla malá, tak jsme s milou sestřenkou hrály hru na točení. Prostě jsme si stouply na trávník a roztáhly ruce a začaly se točit. A točily jsme se až dokud jsme mohly. Pak jsme spadly na trávník a dívaly se do nebe a hrozně se nám točila hlava a smály jsme se. Myslím, že jsem to nedělala snad patnáct let...neměla bych to ještě stihnout a vyběhnout ještě teď před dům? 
Čas je relativní. Stejně jako život a všechno, co v něm zažíváme, přesto si myslím, že každý den by měl být naplněný a podobný jako ty dny, které jsem prožila. A proto se jdu sbalit a zítra ještě vyrazím na výšlap a na Pernštejn. No a co, že léto skončilo a celý den dnes prší, no a co, že za chvilku nastupuji do školy na magisterské studium, no a co, že bych mohla být doma a uklízet...ale o tom život přece vůbec není, ne?:)
Jak jste se celé prázdniny měli vy? Co jste zajímavého zažili? A máte také nějaký zážitek z dětství, který jste dlouho nedělali a napadlo vás, že byste jej opět vyzkoušeli?

Milující podzim
Natěšená
Usměvavá
a zase tady... 


středa 5. července 2017

O lásce a jiných běsech

Začalo léto a já se pořád nemůžu nějak dostat k psaní blogu. Poslední dobou je toho tak moc k žití, že veškerou svou kapacitu vyčerpám v reálném světě a k počítači usedám opravdu jen plnit pracovní povinnosti. Přemýšlela jsem, kdy se to zlomilo, a uvědomila jsem si, že už to bude rok. Rok, co se můj život poněkud otočil naruby a já začala zase chodit ven, sportovat, víc se bavit s lidmi a víc vylézat z mé bezpečné a tmavé ulity. 
Měla jsem tolik plánů, co chci psát a o čem vám povídat. Ale pak jsem je někomu popovídala nahlas a oni už se pro blog staly tak nějak nedůležité, nezajímavé a snad i nudné. Naučila jsem se nějak šetřit se slovy. Ale jednu výhodu to má. Dívám se ještě víc kolem sebe, všímám si detailů, které mě baví. A čím méně mluvím, tím víc poslouchám, a to je někdy opravdu super. Dozvídám se spoustu nových věcí a některé z nich jsou třeba i nedůležité a úplně k ničemu, ale pořád to jsou informace, po kterých budu asi vždycky hladová.
V červnu jsem oslavila narozeniny. Sice to ještě nejsou kulaté narozeniny, začínající trojkou, ale už se k nim pomalu a jistě blížím, a tak mám nějak potřebu hodnotit svůj život, přemýšlet, rozjímat a zjišťovat, jestli to, co dělám je správné, jestli chci zůstávat na místě nebo něco ve svém životě změnit. A musím říct, že tyhle myšlenky, které se mi poslední dobou honí hlavou nejsou nic lehkého a příjemného. Obzvlášť, když letní večery a noci jsou tak dlouhé a člověk nemůže spát, nechce se mu číst a jen tak se dívá do stropu a v hlavě mu zní chytré poučky, rady a možnosti, co a jak dělat.
Ve skutečnosti se však všechny tyto tvrzení shodují v jednom. Nejvíc v životě je prý Láska. A co to ta láska je? Řekne mi to někdo, vysvětlí mi to? A mám i já tu lásku? Jak ji poznám, jak ji ucítím a kde všude ji najdu? Občas mám totiž pocit, že se v tom ztrácím. Že láska vlastně v mém životě je a zároveň i není. Mám pocit, že se ve vztazích pohybuju na velmi tenkém ledě, balancuji na okraji a nejsem úplně tak vhodný člověk pro dlouhodobý vztah. Nedokážu se dát celá, a tak jak by si to protějšek představoval. Anebo možná ano, ale musím mít vedle sebe protějšek, který mě bude neustále stimulovat, budu s ním růst a naše společná cesta někam povede. Poslední dobou mám pocit, že ty cesty, po kterých momentálně jdu jsou nějak zamotané a všechno mi přijde složité. Přitom já sama s oblibou říkám, že složité si to děláme my sami. 
Pořád mě přitahuje duchovní růst a vzdělávání tímto směrem. Mám sto chutí sebrat se a odjet do cizí země, třeba jíst, meditovat a milovat?...Byli jsme už na letní dovolené v předtermínu, byla nás celá partička, bylo to super, ale nějak jsem nestihla všechno, co jsem chtěla. Dopsat koncept další knihy, kreslit si a malovat, přečíst alespoň tři knihy, užít si romantickou procházku po pláži nebo zažít jakékoliv dobrodružství. Nestíhám a moc dobře vím, že to není nedostatkem času, ale určením si priorit, a o to hůře se mi to přiznává. I když jsem si na zahradě postavila nebo spíš začala akupresurní cestičku, tak z té mé plánované, vysněné a příjemné cesty nějak scházím. Mám silný pocit, že si to zase vesele plavu proti proudu a jsem připravena, a možná dokonce i natěšena na kdejaké žraločí kousnutí. Nevím, co bude dál, ale jsem si jistá, že to, co se teď děje, tak zásadně nabourává a překopává můj život i životy spolucestujícím a kolemjdoucích.
Potřebovala bych zase zmáčknout reset a uchýlit se ideálně do přírody. Koupila jsem si hodinky s krokoměrem a začala chodit. Někde jsem četla, že když vás něco trápí, tak máte nazout boty a chodit a chodit, až dokud se boty neprodřou. A až se prodřou, tak všechno bude zase dobré a tak, jak má být. A tak chodím a čekám, a těším se a čekám na zázrak. Na to, že mě nebo někomu jinému něco dojde a něco se prostě změní. Chodím denně 10 000 kroků, někdy i o pět tisíc víc a cítím se mnohem líp. Dělá mi dobře, když se procházím přírodou, když si nechávám vítr foukat ve vlasech a když dýchám, vnímám a žiju, tak jak chci, přes všechna ale.
Přemýšlela jsem dokonce, že když tak málo píšu, že bych blog smazala, ale pak jsem si uvědomila, že je to kus mého života. Ráda bych opět psala, smála se a vesele přidávala recepty, fotoreporty z narozeninových oslav a další běžně radosti rodinného života. Ale já tak nějak stagnuju a málo fotím, málo spím a většinu času někde strávím s hlavou v pejru. Musím říct, že hodně mi pomáhá kniha od Thomase Moora s názvem Temné noci duše. Mám totiž pocit, že ta má temná noc je alespoň tvořivé období, co se týče povídek, básní a kreseb i obrazů. Navíc si člověk uvědomuje svou lidskost, pomíjivost lidské existence a taky přemýšlí nad tím, jak moc v životě je to právě láska a všechny možné problémy a starosti s ní spojené, to, co nás do této temné noci dostává. Je to celé zdlouhavý a náročný proces, přerod a člověk by se měl opravdu v první řadě naučit milovat sám sebe, a to co dělá a kým je, a až potom jít dál za ruku s někým jiným. Cítím to čím dál víc a občas jsem z toho smutná. Občas jen čekám, jak tohle všechno dopadne...a čas běží, biologické hodiny tikají a každý z nás potřebuje jistoty, zázemí a smysl nejen života, ale i mezilidských vztahů. 
Abych alespoň něčím potěšila svou mírně řečeno rozbitou a rozloženou duši, tak jsem se rozhodla, že budu své myšlenky a činy směřovat taky k něčemu, co mi možná ten smysl pomůže najít. Kromě maximálního ponoření do práce a studijních aktivit a sebevzdělávání jsem se rozhodla, že překonám pár svých strachů. Začnu tím, který mi zabránil v tom, abych se stala doktorkou, i když to byl můj dětský sen odjakživa. Půjdu darovat krev. Už hledám kde, kdy a jak. Těším se, až si na hodinu a půl lehnu a budu se dívat, jak ze mě proudí krev a ta může dát a zachránit někomu jinému život. A můžu to vzít jako malé probuzení z temné noci, něco co má smysl a zároveň je to můj malý a milý masochismus. Překonat sama sebe...to je to, co teď potřebuji nejvíc. Dokázat si, že na to mám a že zvládnu všechno, co si usmyslím.

Jak jste na tom vy a letní prázdniny? Kam plánujete na dovolenou? A co vy a láska? Jak s ní válčíte, jak si ji užíváte a co říkáte na darování krve?

Skládám dílky, abych byla zase celá. Snad jsem žádný dílek neztratila a budu zase úplná.
Zatím však poloviční